Když v roce 2005 vydali BETWEEN THE BURIED AND ME svoji desku „Alaska“, na které do té doby neslýchaným způsobem zkombinovali různé styly, stali se středem pozornosti na metalové scéně. Kdyby AMIA VENERA LANDSCAPE nebyli zrovna Italové, měli za zády kvalitního vydavatele a silnou promotion, a vydali „The Long Procession“ před zmíněným rokem 2005, mohli být dnes stejně známí jako BETWEEN THE BURIED AND ME.

Bohužel, vývoj světa, i toho hudebního, jako by se neustále zrychloval, a tak to, co by posluchače před pár lety posadilo na zadek, se dnes může jevit jako „ohraná písnička“. Nicméně tím nechci říct, že AMIA VENERA LANDSCAPE nahráli cosi běžného, spíš naopak, představuji vám desku, která hýří nebývalou záplavou hudební pestrosti, rozprostírá se do všemožných koutů metal, hardcoreových a rockových dimenzí a to vše s příjemnou nenásilností a nenuceností.

Pokud bychom vytrhli jednotlivé pasáže z celku, získali bychom jen „běžný“ standard. Tu post-hardcore, jinde metal, prog, nebo typický současný post-rock. Jenže sílou „The Long Procession“ je bravurní skloubení všech stylů do jednoho fungujícího celku, poslech se pak stává přirozeným proplouváním koncepčně uspořádanou symfonií, ve které vám nepřipadne nepatřičné, když se v podstatě post-rocková a post-hardcoreová skladba „Marasm“ zlomí do divoké, takřka mathcoreové pasáže, aby ve výsledku končila v atmosféricky působící metalové instrumentaci.

Pánové berou odkud mohou, tyto inspirace ale využívají s nebývalou suverenitou a nesnaží se je kamsi schovávat. Nestydatost, s jakou předvádějí vlastní kreace na témata prezentovaná již dříve někým jiným, ukazuje na sebevědomí, které evidentně pramení z faktu, že prostě ví, co zahrát a hlavně, jak to zahrát. Tím se dostáváme k asi nejhlavnějšímu aspektu desky. K bravurnímu provedení. Ať už se posluchač nachází v jakékoli stylové pasáži, vždy slyší perfektní výkon a velmi propracované aranže. I ty nejkrkolomnější postupy a změny působí přirozeně. A tak je úplně jedno, jestli vám to občas připomene CONVERGE, NEUROSIS, CULT OF LUNA, EXPLOSIONS IN THE SKY, MESHUGGAH, OPETH, zmíněné BETWEEN THE BURIED AND ME nebo cokoli jiného.

Častou slabinou podobných skupin bývá zpěv, buď svou jednostranností plně nekoresponduje s různorodostí materiálu nebo bývají vokální snahy o pestrost vykoupeny křečovitostí. AMIA VENERA LANDSCAPE jsou však i v této oblasti minimálně dobří. Výborný silový vokál komíhající někde mezi hardcoreovou uřvaností a metalovou razancí střídá přirozeně čistý i když občas poněkud vypjatý hlas. Fakt, že ve spojitosti s melodickým vokálem bývají Italové označováni i jako metalcoreová skupina, si dovolím zcela popřít. Jednak kvůli vlastnímu hudebnímu obsahu, který ve všech svých polohách zcela překračuje cokoli metalcoreového, tak i proto, že melodický vokál má mnohem blíže k progrockové přívětivosti než k afektovanosti většiny metalcoreových kapel.

AMIA VENERA LANDSCAPE bychom mohli vzít i jako východisko z krize pro ty posluchače, kteří jsou zklamáni současným přešlapováním skupin BETWEEN THE BURIED AND ME a OPETH. Ne, nejde tu o jejich napodobeninu, naopak, takhle nějak by zmíněné skupiny mohly znít, pokud by v okamžiku svého největšího úspěchu nesevřely půlky, nezalekly se, ale šly plnou parou dál do dalších dimenzí hudebního vesmíru, který zřejmě také nemá konce.